Šamanská praktička

Na svou duchovní cestu neboli „červenou cestu“, jak ji nazývají američtí indiáni, jsem se vydala, když mi bylo 18 let. Knihkupectví v postkomunistické České republice 90. let překypovala všemožnou duchovní literaturou, a má první duchovní kniha byla Učebnice čarodějnictví. Začala jsem se učit meditovat a několik let jsem byla členkou uzavřené tantrické skupiny. Tam jsme se učili o ženských a mužských aspektech nás samých, o tom, jak milovat sami sebe a své tělo. Během tohoto výcviku jsem si prošla svou první transformací. Začala jsem akceptovat a milovat sebe jako ženu. Také jsem si jako intuitivní empatik začala uvědomovat důležitost péče o sebe sama na duchovní a energetické úrovni. Pociťovat, jak se cítí ostatní lidé v mém okolí, může být dar, ale bez patřičné ochrany a obezřetnosti se tento dar může proměnit v břímě.

Mým dalším směrem byl šamanismus, se kterým jsem začala roku 2006. Od svých učitelů Elsy a Howarda Malpasových v Glastonbury jsem se učila o konceptech a technikách neo-šamanismu (typ šamanismu, který se učí v různých formách po celém západním světě). Po tréninku jsem se stala kvalifikovanou „šamanskou praktičkou“. Kvalifikovanou v tom ohledu, že jsem na svou živnostenskou činnost léčitelky dostala v Anglii pojištění. Zde ovšem pojem kvalifikace končil. Něco tak obsáhlého, jako je šamanismus, nelze ohraničit či definovat kvalifikacemi. Později jsem zjistila, že to, co nás učí v západním světě, je pouze „zředěná“ verze skutečného šamanismu, který by byl pro naši nadmíru intelektuální mysl nestravitelný. Svým učitelům jsem ale samozřejmě vděčná za základy a teorii. Naučila jsem se, že spojení s přírodou, jejími elementy a aspekty, svými předky a svými duchovními pomocníky, je základem harmonického a šťastného života. Naučila jsem se být uctivá, pokorná a vděčná. Také jsem zjistila, že nemá cenu se brát moc vážně, ale že se naprosto vyplatí mít vždy smysl pro humor a brát život s lehkostí.

thumb_20819456_1643432792335461_8709292067695363430_o (1)_1024

Své šamanské učení jsem dále obohacovala dalšími duchovními směry a tradicemi. Práce se zvukem během léčení, ceremonií a chanellingu je neodmyslitelnou součástí mé duchovní praxe. Vždyť vše, co existuje, včetně nás, je energie a energie je vibrace o různých frekvencích. Tao mi zase pomohlo léčit zraněnou ženu uvnitř, mé vnitřní dítě a mé tělo. To mě navedlo na cestu důvěry a bezpodmínečné lásky k sobě a ostatním. Je to nekonečná cesta, podobná velké cibuli a jejím slupkám. Po každém léčení a přijetí jedna slupka zranění odpadne, ale odhalí další, niternější vrstvu. Je to celoživotní práce, ve které neléčím pouze sebe, ale i generace žen přede mnou. Není to ale jen práce se zraněními a stíny, ale i se světlem, krásou a sílou.

V průběhu posledních let se můj přístup k práci s klienty změnil. Nepovažuji se za léčitelku, ale spíše za průvodkyni nebo asistentku. Svým klientům dávám inspiraci a nástroje, jak si pomoci, a asistuji jim a provázím je na jejich cestě sebeléčení. Proces léčení je proces vstoupení do vlastní síly. Co tedy může člověka posílit více, než když si sám pomůže? Většina mých klientů jsou ženy, a tímto směrem se ubírá má cesta. V kapitole o měsíčním tanci zde se dočtete více o cestě silné, svobodné ženy.

Naprosto a definitivně jsem se do světa šamanismu ponořila až na svých cestách po Latinské Americe, na kterých se mi dostalo učení a poznání přímo od místních posvátných psychedelickych rostlin a dalších učitelů, kteří nutně nemají fyzickou formu. Více o tomto v kapitole o vypravěčce příběhů zde.

 

© 2019 Cesta ke světlu. Všechna práva vyhrazena.